Spolek Kostel Kozlov z. s.

Nejstarší dějiny

Minulost Kozlova je ve svých počátcích úzce spjatá s kolonizačními aktivitami pánů z Rýzmburka v první polovině 14. století. Jméno vesnice je odvozeno od osobního jména Kozel, název vesnice tedy signalizoval, že se jednalo o jeho vesnici, případně o tvrz v ní. Kozel, bezpochyby klient a leník Rýzmburků s dnes již blíže neurčenou manskou povinností k hradu Bečovu, z písemných pramenů znám není, jeho existenci dokládá nepřímo pouze název vesnice. Nevíme tedy, zda to byl on, kdo vystavěl se svými poddanými své „panské sídlo“ – tvrz neznámé polohy (v úvahu přichází okolí kostela nebo místo, na kterém byl později vystavěn nový zámek), ani zda již za jeho života byla zahájena stavba kostela. Byl to právě kostel, který kvalitativně odlišil Kozlov od ostatních okolních vesnic a učinil z něho sídlo farnosti. A právě zdejší kostel je zdrojem a nositelem prvních písemných informací o vsi. V té nejstarší se uvádějí v roce 1365 coby patroni zdejšího kostela, Němota a Přech („…de cons. Nyemothe, Prziechanis nec non Johannisde Kozlow“), oba dva se pak společně s Ješkem uvádějí ještě v letech 1368 a 1370, všichni byli pány podacími zdejšího kostela. Z roku 1365 tedy pochází nejstarší písemná zmínka o Kozlovu a z jejího obsahu je jasné, že k tomuto roku již zde stál funkční kostel. Podací neboli patronátní právo zaručovalo patronovi kostela právo na návrh jmenování faráře, jeho ustanovení však podléhalo arcibiskupovi pražskému. Tímto právem presentace si církev zajišťovala dobré fungování duchovní správy a trvalé obsazení farních kostelů. Zejména v době prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic došlo k zpřesnění pravidel pro obsazování far, takže už se tento proces už nikdy nevrátil k stavu, kdy světský vlastník kostela (tj. ten, kdo ho postavil a udržoval) měl plné právo rozhodovat o obsazení místa jeho duchovního správce. S postupnou emancipací církve pak došlo ke kompromisnímu řešení, které většinou sloužilo ku prospěchu obou zúčastněných stran, i když nezřídka docházelo ke sporům nebo neshodám mezi spolupatrony hlavně ve věci osoby prezentovaného.

Pokud se tedy k roku 1365 objevuje informace, kdo měl k příslušnému kostelu
ze strany světské vrchnosti právo podací, znamená to, že kostel k tomuto roku byl funkční a způsobilý ke konání bohoslužeb. Z hlediska stavebního to znamená, že byl dokončen anebo dostavěn minimálně do té podoby, která umožňovala bez problému výkon duchovní správy. Je tedy více než jisté, že datum 1365 není pro Kozlov datem nějakého počátku nebo založení, ale že zde máme v té době co do činění s plně funkční vsí, která je zároveň centrem farnosti. Počátky vesnice tak můžeme i s přihlédnutím k časové náročnosti takové kamenné stavby, jakou bezpochyby kostel byl, posunout před polovinu 14. století. Farářem k roku 1365 byl jakýsi Jakub. Ještě v tomto roce došlo 24. září k výměně obročí a farář Jakub z Kozlova odešel do Úněšova, odkud naopak přišel farář Mikuláš, který se v roce 1368 vyměnil s údrčským farářem Albertem. Ten odešel v roce 1370 do Sokolova, odkud přišel výměnou do Kozlova další farář jménem Jakub, který zemřel v létě 1380 a faru po něm dostal student kazatelství Němeta z Vidhostic. Příjmy z obročí měly spolufinancovat jeho studium a až do jeho vysvěcení vykonával kazatelskou funkci v zastoupení jiný kazatel. Kostel byl r. 1384 povinován pololetním desátkem ve výši 12 grošů a tímto objemem se řadil hned za kostel v Bochově a Komárově.

Podobně jako první známí majitelé podacího práva a vsi vystupují i další majitelé pouze jmény a chybějí tak o nich veškeré další informace. K roku 1380 drželi podací právo „…Przechonis et Johannis de Kozlow“. Jan z Kozlova je zmiňován i roku 1393 a k r. 1395 se uvádí Hanuš z Ratiboře, který je někdy ztotožňován s předchozím. Jan z Kozlova patřil k šlechtické lupičské bandě, která roku 1394 přepadla tvrz patřící klášternímu zboží Toužim. Členy této bandy, působící ve službách Bohuslava ze Švamberka a na Krasíkově, byli dále Petrus Linczye de Hlinecz, Jan Swynawecz de Swynava, Roman de Mirzietic a Petrus de Pieczkowic. V jejich jménech máme dochovaný pěkný přehledný seznam o tehdejších držitelích zdejších vesnic. O přepadení toužimské tvrze jsme zpraveni z úvodu žaloby zachované v protokolární knize papežského soudu, ze které vyplývá, že tvrz dobyli (nejspíše i vyloupili), přičemž odvlekli do vězení v Bečově i toužimského probošta Jiřího. Žalobu na ně podal opat milevského kláštera František. Dále se v pramenech setkáváme k roku 1398 s Jindřichem („Henricus de Kozlow“), který v tom roce pohnal Litibora z Miřetic, s nímž měl nějaké sousedské spory a stejný půhon zopakoval v r. 1399 společně s Petrem z Hořce a Kunšem z Brložce také „Johanes de Kozlow“. V roce 1400 se zmiňuje půhon Pešíka ze Šmikous proti jakémusi Fulfišovi („Fulfyssonem de Kozlow“). S Janem z Kozlova se setkáváme ještě v roce 1404, kdy Anna, vdova po Borešovi z Rýzmburka, paní na Bečově, fundovala se souhlasem Petra z Jablonné, bečovského purkrabího, Hrzka z Veselova a Jana z Kozlova, tedy klientů, pro spásu duše své, svých rodičů i potomků, především však zemřelého manžela nové místo kaplana ve farním kostele sv. Kateřiny v Krásně s tím, že se zřizuje ke sloužení mší k poctě sv. Kateřiny.

V letech 1405 až 1406 vystupuje v písemných pramenech coby úředník – exekutor jakýsi „Litoldus nigger de Kozlow“, roku 1407 je připomínám Jiřík z Rochova, vystupující proti „Otticonem de Braczencze alias de Kozlow“ (Otík z Bratřence). Roku 1408 byl sveden půhon na Jana řeč. Kozlovce z Kozlova.

Jediná přímá zpráva, která se zmiňuje o Kozlovu v husitských dobách, uvádí, že v letech 1429 („…famosorum Romani et Hessonis residencium ibid. in Kozlow) a 1435 („… Wenceslai Hes et Romani de Kozlow“) podávali ke zdejšímu kostelu bratři Roman a Václav Hesové. Roman je patrně totožný s Romanem starším, vystupujícím jako svědek ještě k roku 1437. Václav pečetil v r. 1442 privilegium vydané Jindřichem z Plavna, ve kterém potvrzuje práva městu Bochovu. Naposledy se se připomíná ještě k roku 1456. V listině potvrzující bochovská privilegia a datované nedělí po sv. Jiří vystupuje jako svědek a uzavírá řadu známých majitelů Kozlova v 15. století.

V roce 1429 zemřel po 48letém působení v Kozlově farář Němeta z Vidhostic a jako jeho nástupce přišel Jan, kaplan z Bečova. K době husitské se pak váže ještě zmínka J. Schallera v jeho Topografii Království Českého z roku 1785. V ní se jako pozoruhodnost Kozlova uvádí místní název „Pole rebelů“ (Rebellenacker). Tento název měl pocházet právě z dob husitských válek, kdy jeden z tehdejších majitelů statku nechal obdělat pruh země o velikosti 58 korců, do té doby pustý a ladem ležící. Za obdělání a výsev dobře zaplatil svým poddaným dokonce v hotovosti. Tento postup na svou dobu neobvyklý se pozitivně projevil tím, že poddaní se drželi své vesnice a neprojevily se u nich žádné náznaky vzpoury nebo náboženského blouznění, což zamezilo jejich spojení s fanatickými potulnými hordami táboritů. Kde se přesně Pole rebelů nacházelo, nevíme, ovšem ještě mapy z dob první republiky označují táhlé návrší zhruba od křižovatky nové silnice směrem k Miroticím (silnice byla postavena až po druhé světové válce) jako „Rebeller Bill“ – Návrší rebelů. Z německé vlastivědné produkce víme, že místní jméno „Am Rebeller“ se nacházelo právě zde, vlevo od výše uvedené silnice (německá vlastivědná literatura uvádí kromě výše uvedené verze ještě jednu velmi podobnou a zřejmě i pravděpodobnější variantu, která se ale váže k selskému povstání v r. 1680, kdy tento pozemek, sloužící dosud jako pastvina pro ovce, měl být obdělán majitelem panství a rozdělen těm, kteří se povstání nezúčastnili).

Po smrti Jana z Bečova v roce 1435 se stal kozlovským farářem Henzlín z Vrutek. K roku 1462 působil v Kozlově jakýsi kazatel z řádu křižovníků, což naznačuje, že vliv husitství nebyl nijak významný a ve vsi zůstalo zachováno postavení katolické církve. Teprve později v průběhu reformace v 16. století se stal Kozlov evangelickým a evangelický pastor v něm působil minimálně do r. 1624. Ukončení husitských válek pravděpodobně znamenalo na celém Žluticku i příchod nové vlny německy mluvících obyvatel do zdejší krajiny. Šlo o vítanou pracovní sílu osídlující dlouholetou občanskou válkou zpustošená panství. To byl pravděpodobně počátek postupné asimilace česky mluvícího obyvatelstva a v celém kraji začíná postupně dominovat němčina jako hlavní dorozumívací jazyk.

Z blíže neurčených důvodů pak na delší dobu mizí písemné zmínky o Kozlovu. Předpokládá se, že okolo roku 1500 možná i o něco dříve dochází k opuštění a postupnému zániku původního sídla. Příčinou zániku původní tvrze mohla být skutečnost, že Kozlov se někdy koncem 15. nebo začátkem 16. století stává manstvím pánů z Plavna (von Plauen), kteří se tak stávají významným rodem, ovládajícím velká panství v této části Čech. Mezi jejich další državy patřil Bochov, Bečov n. Teplou, Toužim, Andělská Hora, Kynžvart a Žlutice. Na Toužimsku šlo o široké okolí města Toužimi s desítkami vesnic. O této době trvající téměř sto let nejsou dosud téměř žádné zprávy. Až k roku 1558 se dozvídáme, že Jindřich st. míšeňský z Plavna zapsal věno své manželky Doroty Kateřiny na toužimském panství, mj. „… na wsy kozlau…“.

Z dalších zápisů však vyplývá, že vesnice byla rozdělena na několik dílů (jejich přesný počet neznáme), z nichž některé drželi přímo Plavenští, ale další byly jimi propůjčovány jako manství. Když byl totiž roku 1567 pořizován odhad majetku Plavenských, mezi příslušenstvím Toužimi byla opět jmenována "wes Kozlau", lépe řečeno její část, kde "Ssymek plati rocžnie cztyry k(opy) owsa geden strych dwa wiertele". Avšak ještě téhož roku Jindřich st. Plavenský propustil z manství Jiřího Uttenhofera z Uttenhofu, píšícího se „...zu Kossla". Další díl pak držel Jan Ratibořský ze Chcebuze na Vladořicích, který k roku 1579 prodal výše zmíněnému Jiřímu "diedicztwi swe manske k wrchnosti panstwi Ttaužimskem naleziczy ttotizto dwur pop(lužni) s po(plužim) a d(wory) k(metczy) s p(laty) wewsy Kozlowie s diedinami ..." a dalším příslušenstvím za 625 kop čes. gr. Tímto prodejem zřejmě došlo k majetkovému scelení Kozlova a aten se v následujícím období stal samostatním deskovým statkem. Jiří (Georg) Uttenhofer pak držel Kozlov až do své smrti roku 1587; majetek po něm zdědili jeho synové Adam a Kašpar, kteří však již o rok později prodali vše "wewsy rzecziene Kozlow czoz sau tu mieli, totižto twrz dwur po(plužni) s po(plužim) sewssemi swrchky anabytky, s diedinami ...s owczynem, s owcziarnau, s piwowarem, s krczmau swobodnau wewsy Kozlowie ...s mleynem podewsy Kozlowem slowe ssmolka mleyn" svému strýci Jindřichu st. Uttenhoferovi z Uttenhofu a na Kozlově.

            Kozlov jako samostatné panství

V roce 1567 na scénu kozlovských dějin vstupuje německý rytířský rod Uttenhoferů z Uttenhofu, jehož přítomnost bude pro vesnici znamenat přelomový moment. Erb tohoto v Čechách nepříliš známého rodu se odvozuje z pečeti Hanuše z Uttenhofu z r. 1588. Tvořil ho stříbrný štít, jehož středem jde napříč černý pruh s cimbuřím nahoře. Klenotem erbu jsou dvě křídla. Rod Uttenhoferů z Uttenhofu je pro dějiny Kozlova významný tím, že jde o první držitele Kozlova, za nichž byl Kozlov propuštěn z manství, a poprvé se s ním setkáváme jako se samostatným statkem zapsaným v deskách zemských. Tuto samostatnost si kozlovský statek podrží až do r. 1848.

            Z výše uvedeného zápisu k roku 1567 vyplývá, že část vsi Kozlov stále patřila rodu Plavenských a část vlastnil Jiří Uttenhofer z Uttenhofu píšící se „zu Kossla“. Zda byla část patřící Plavenským ke statku (poplužnímu dvoru) připojena ještě za Uttenhoferů nebo až později, nevíme. Zdá se však, že se tak stalo již za Jiřího, který ve vsi vybudoval nové panské sídlo a položil zde základy k solidnímu soukromému podnikání (ovčín, pivovar, krčma, mlýn). Statek v tomto rozsahu přejal Jindřich, který zemřel roku 1594. Další osudy Kozlova pak nejsou zcela jasné. Neznámo proč se po Kozlově psal roku 1597 "Hans Freymuth von Schönhöf zu Goslau", ale velmi pravděpodobně šlo o jiný Kozlov. Již roku 1600 a dále se totiž na něm připomíná další příslušník rodu Uttenhoferů, a to "Adam Vttenhöfer von Vttenhof uf Gosslau", o němž máme zmínky také v letech 1616 a 1623.

            Význam, který Uttenhoferové Kozlovu přikládali, byl zřejmě značný. Byli to s největší pravděpodobností právě oni, kdo na troskách bývalé tvrze začali stavět renesanční zámek, který ve své prakticky nezměněné podobě přetrval až do svého zániku na přelomu 30. a 40. let 20. století. Rovněž drobné renesanční úpravy na zdejším kostele, jejichž výsledkem byla panská oratoř se samostatným přístupem v podobě dřevěného krytého schodiště na jižní straně kostelní lodi, lze nejspíše připisovat jejich stavební aktivitě. Jiří Uttenhofer z Uttenhofu zemřel podle nápisu na renesančním epitafu umístěném ve zdejším kostele mezi 8. a 9. hodinou dopolední v pondělí po sv. Jakubu (tj. 26. července) roku 1587. V době úmrtí mu bylo 64 roků. Roku 1588 pak Jiřího synové Adam a Kašpar prodali Kozlov svému strýci Jindřichovi staršímu.

Jindřich starší z Uttenhofu zemřel podle nápisu na druhém epitafu mezi 6. a 7. hodinou večerní v den sv. Fabiána a Sebastiána (20. ledna) roku 1594. V roce 1600 se pak připomíná Adam Uttenhofer z Uttenhofu snad totožný se synem zesnulého Jiřího, který přiznal roku 1616 dluh své manželce Dorotě Zuzaně ve výši 2.500 kop českých grošů.. V roce 1603 přiznal za svůj statek ležící v Žateckém kraji ke zdanění patnáct poddaných hospodářů, ovčáckého mistra s pacholkem a tři mlýnská kola, což dokládá, že v Kozlově byl tehdy při poplužním dvoře poprvé zmíněném r. 1579 v provozu také ovčín a že se zde nacházel panský mlýn zmíněný ostatně již k r. 1587. V roce 1615 je v berním seznamu přiznáno šestnáct osedlých a také patronát nad kozlovskou farou.

Adam Uttenhofer se zapojil do stavovského odboje a byl za své postoje ve stavovském povstání potrestán (podle prof. A. Sedláčka to bylo v roce 1623) konfiskací jedné třetiny svého zboží. Podle nařízení z 3. října 1623 měl být konfiskovaný majetek skládající se z kozlovského statku (tvrz a ves Kozlov s dvorem poplužním) a dále třech poddaných ve vsi Radyni rozdělen na třetiny, z nichž jedna měla připadnout císaři a dvě Adamovi. K odhadu Kozlova a nedalekého kostrčanského statku byl určen rakovnický rychtář Matouš Löttlich, který nechal oba dva zinventovat. Statek Kozlov byl odhadnut na 9 437 kop míš. V celé věci však záhy došlo k obratu, neboť již 3. října 1623 vystoupil Jan Hegner z Rösselfeldu (královský sekretář při české dvorské kanceláři a královský rychtář v Novém Městě pražském), zájemce o oba majetky, s návrhem, že je ochoten zaplatit ihned polovinu jejich tržní sumy. Svoji žádost opakoval ještě 27. října a 6. listopadu, ale to již bylo rozhodnuto v jeho prospěch, neboť právě 6. listopadu 1623 byl vydán příkaz, aby mu byly oba dva statky postoupeny. Prodej byl definitivně schválen císařskou rezolucí ze dne 20. dubna 1624, ale Hegnerova žádost zaplatit tržní cenu tzv. dlouhou (špatnou) mincí byla odmítnuta a nabyvatel musel cenu uhradit v tzv. krátké (dobré) minci. Předchozí majitel statku Adam Uttenhofer následně umírá 23. května 1624 v Karlových Varech.

Jan Hegner, zvaný Hejman, tak získal kozlovský i kostrčanský statek, což mu bylo  potvrzeno také panovníkem Ferdinandem II. V zápise stojí, že Jan koupil mj. "twrz ržecženau ozlowo a pržini dwur poplužni spoplužim, s zahradau piwowarem, krcžmau weysadni prži tež twrzi leziczy, wes Kozlowo..." vše za 9.925 kop a 40 gr. míš. Otázkou dosud nerozřešenou však zůstává odškodnění vdovy po Adamovi Uttenhoferovi Doroty Zuzany, která měla na statku zapsáno své věno a dluh z roku 1616. Ještě 8. prosince 1629 stále marně žádala o vyplacení svých pohledávek (konkrétně 1250 zl. ze svého věna pojištěného na statku v Kozlově a jistiny v částce 5.000 kop míš., která jí byla zadržena), avšak jestli něco získala, nevíme. Pravděpodobně nikoliv, protože ještě v r. 1690 nebylo likvidační komisí vykázáno, že by dvě třetiny majetku ponechané Uttenhoferovi byly uhrazeny.

Zatímco probíhaly majetkové přesuny kozlovského panství, které byly vyvolány politickými událostmi po bitvě na Bílé hoře, probíhala v celé Evropě vojenská kampaň zvaná jako třicetiletá válka. Zdá se, že Kozlov a jeho okolí byl událostmi této války také přímo postižen. Jak dalece zhoubně se třicetiletá válka ve zdejší krajině projevila, přesně nevíme. Jisté je, že kozlovské matriky (zachované od r. 1618) jsou po zápisu ze dne 3. února roku 1621 náhle přerušeny textem, který zaznamenal tehdejší kozlovský protestantský farář Leuschner a ve kterém se dovídáme, že matriční kniha byla přenesena do Toužimi poté, co loupežící vojsko vyplenilo faru i celou farářovu domácnost, a byla uložena u radního Hanse Reuttera, který ji následně znovu předal zpět do Kozlova. „Byl to pro mě zarmoucený rok“, dodává farář Leuschner na konci celého zápisu. Protože další matriční zápisy pokračují až rokem 1622, vidíme, že trvalo téměř celý rok, než se situace uklidnila natolik, aby kniha mohla být vrácena. O válečných operacích Švédů ve zdejší krajině svědčí jednak matriky nedaleké Údrče (kozlovské se z této doby nezachovaly), kde se od konce třicátých let uvádí celá řada sňatků i křtů souvisejících se zde se vyskytujícími osobami vojenského charakteru, jednak poznámka uvedená v soupisu poddaných panství Kozlov z roku 1651, kde v rámci popisu panství uvádí jeho majitel, že z někdejšího výnosu desátku pro kostel 204 strychů pražské míry je možné získat nejvýše 189 strychů. Důvodem této ztráty jsou Švédy vypálené a pusté dvory, na kterých nikdo nehospodaří. Vzhledem k tomu, že Švédové vstoupili do válečných kampaní v roce 1630, je jasné, že k jejich působení ve zdejší krajině mohlo dojít právě až někdy v druhé polovině válečných let. Také barokní zastřešení nárožních věží jinak renesančního zámku může souviset s nějakým poškozením v důsledku vojenských operací.

Předchozí zmínka o existenci matričních knih naznačuje, že se výrazně mění i možnosti poznání kozlovských dějin od roku 1618. Zatímco do této doby dějiny vesnice v podstatě splývají s dějinami panského sídla nebo spíše jeho držitelů příp. s dějinami kostela, coby církevní instituce, od roku 1618 se objevují matriční knihy a s nimi na scénu vstupují i záznamy o svatbách, narozeních a úmrtích obyvatel kozlovské farnosti. Bohužel nejstarší foliant matriky zahrnuje pouze roky 1618-1622 (včetně onoho vynuceného přerušení v r. 1621) a po nich následuje časový přeryv až do r. 1678. I tak se s naprostou jistotou dovídáme první konkrétní jména i běžných obyvatel vesnic kozlovské farnosti. Všechny zápisy i jména jsou bez výjimky německé, což znamená, že pokud zde od dob zakládání vesnic působil český živel, o čemž nemůže být pochyb, dostal se v průběhu prvních dvou set let své existence do defenzívy a oblast se jazykově postupně poněmčovala. Šlo o přirozený demografický vývoj, který nebyl nijak řízen. Matriky poskytují i jednoznačný důkaz, že jak vrchnost, tak obyvatelstvo přijalo reformační proud, který se v křesťanství postupně vykrystalizoval v 16. století. I to může souviset se zvýšeným přílivem německy mluvícího obyvatelstva. Kozlovský farář Leuschner byl bezesporu protestant, sám se v zápisech označuje slovem „pastor“ a zmiňuje se také o své manželce Margaretě a dceři Heleně, které vystupovaly jako kmotry u křtů. Rekatolizační proces zahájený v zemi v první polovině 20. let 17. století ovšem působení reformace ukončil a protestantského pastora v Kozlově nahradil kněz katolického vyznání, kterého sem v roce 1624 vyslal klášter v Teplé.

Po Hegnerově smrti držela Kozlov vdova Františka Eufemie, která roku 1634 odprodala poddané v Radyni vévodovi Juliu Heinrichovi von Sachsen-Lauenburg k panství Toužim. Kozlovský statek tak zůstal omezen na jedinou ves. Eufemie předala v r. 1642 statek, utrpěvší údajně velké škody průchody vojsk a požárem, svému synovi Kašparu Františkovi Hegnerovi z Rösselfeldu, hejtmanovi schlickovských panství Planá a Kočov. Za tohoto majitele byl vydán patent místodržících (16. listopadu 1650), kterým se ukládalo krajským hejtmanům zajistit soupis obyvatel na základě příslušnosti ke katolické víře. Zároveň vydal arcibiskup Harrach instrukci, podle níž měla každá farnost sepsat počet farníků a jejich konfesi. Soupis se vyplňoval do stanovených formulářů. Do předepsaných rubrik se zapisovalo jméno osoby, stav (zda jde o osobu poddanou či svobodnou), povolání, věk a údaj o náboženském vyznání. Základní jednotkou soupisu byla rodina. Kozlovský soupis zahajuje rodina majitele statku, následují správce statku, šafář, šafářka a další služebnictvo, uváděné jmenovitě včetně charakteristiky činnosti. Pak následují rodiny osedlých (hlava rodiny, manželka, děti) a jmenný seznam uzavírají vdovy, podruzi včetně jejich dětí a sirotci. Samostatně je uvedena rodina mlynáře. Závěrem soupisu je stručná charakteristika stavu kostela a ekonomické zhodnocení jeho postavení ve vsi. K soupisu je třeba přistupovat kriticky, zejména pokud jde o věk osob, což se ostatně týká i věku osob uváděného v matričních údajích. Ačkoliv vedení matrik přikázal katolické církvi již tridentský koncil, v převážně nekatolických Čechách se před rokem 1618 vedly matriky jen výjimečně. Kozlov se v tomto směru zdá být právě takovou výjimkou. Jinde začali se systematickými matričními zápisy katoličtí faráři až v rámci konsolidace duchovní správy po třicetileté válce. Věk, který udávali obyvatelé, nemusel vždy odpovídat skutečnosti.

Z celkového počtu 117 kozlovských obyvatel zmíněných v soupisu jich pět tvořilo rodinu majitele panství a dalších 23 obyvatel svou činností zajišťovalo přímý chod statku a zámku. Zbývající obyvatelé pak byli osedlí majitelé domů (celkem patnáct) se svými rodinami (63 osob), vdovy, sirotci a jiné spolubydlící osoby (20 osob) a konečně rodina mlynáře, čítající celkem 6 osob. V soupisu není uvedena osoba faráře. Období po skončení třicetileté války je zároveň posledním časovým úsekem, ve kterém došlo k dalšímu usazování německy mluvícího obyvatelstva ve zdejším regionu. Impulzem k této osídlovací vlně byla obecně emigrace protestantského obyvatelstva a zároveň velké ztráty způsobené válečnými kampaněmi vedenými v této oblasti. Hlavní proud nově příchozích směřoval z Bavorska.

Kašpar František Hegner z Rösselfeldu držel Kozlov až do své smrti, kdy jej převzala jeho druhá manželka Anna Kateřina, roz. ze Steinsdorfu, jejíž rod sídlil na nedaleké Telči a posléze znovu provdaná ze Štampachu. Statek sám však byl zcela zadlužen, takže roku 1667 došlo podle přání věřitelů k jeho odhadu a Anna Kateřina coby poručnice dětí Kašpara Ignáce, Anny Konstancie a Ludmily Korduly byla přinucena jménem svým i jejich prodat celý statek příbuznému Kryštofu Martinovi ze Štampachu a to jmenovitě "Guettlein Gosslaw ... benanntlichen des dorff Gosslaw, den Rittersitz vnd den darangelegenen Mayerhoff, Maltz- vnd Brewhauss, Schäfferey ..." a další příslušenství, celkem za sumu 9.500 zl. Kryštof pak již o tři roky později postoupil "Gut Gosslaw sambt allen dessen von alter hero darzu gehörig Appertinentien benandlichen das dorff Gosslaw, den Rittersitz vnd den darangelegenen Mayerhoff" Adamu Ferdinandovi von Rackel. Nový majitel panství nechal v r. 1673 pro kozlovský kostel vyrobit nový velký zvon, který nesl nápis „Adam Ferdinand von Rackel Collator An 1673; Georg Michael Niklas Löw: Stückgießerei Prag“. Adam Ferdinand zemřel bez mužského potomka 24. dubna 1696 a byl pohřben v Kozlově 27. dubna. Statek připadl vdově Marii Magdaléně roz. Kupferzinn a její dceři Anně Magdaleně, která byla od r. 1687 provdána za Viléma Petra Maxmiliána Pickharta z Grünthalu, štolmistra litoměřického biskupa. Vdova po Adamu Ferdinandovi zemřela v Kozlově až v roce 1709.

V roce 1680 vypukla v regionu, konkrétně v sousedních Miroticích, které tehdy patřily toužimské vrchnosti (pánům von Sachsen-Egern), epidemie, kterou autor zápisů do matričních knih kozlovské farnosti nazval morem. Místní výskyt moru byl zřejmě součástí širší epidemie, která se v roce 1679 rozšířila z Vídně do jižních Čech. V roce 1680 mor řádil zvláště v Praze, kde zemřela celá třetina obyvatel, středních Čechách a šířil se podél hlavních silnic, kde byla úmrtnost až 50%. Výše položeným oblastem se víceméně vyhýbal. Přesto nemoc zřejmě okrajově zasáhla i zdejší region a 29. listopadu v domě Barta Rippla zahubila nejprve jeho majitele, dále dvě děti a ještě Ripplovu matku. Z Ripplova domu se epidemie rozšířila na další mirotické domy Matthese Fritzsche, který zemřel i se svým synem a dvěma dcerami, Gregora Schnürera, kde zemřel on, jeho manželka dva synové a dvě dcery, Johanna Köhlera, kde si epidemie vyžádala život hospodáře, jeho manželky, dítěte, bratra a čeledína a Michla Fritzsche jemuž zemřela manželka. Z domu Barta Rippla se epidemie rozšířila i do Pávic, kde zasáhla naštěstí pouze dům Stephana Pschiebla. V něm zemřela jeho dcera a snacha s dítětem. Celkem si tato epidemie v krátké době vyžádala 23 mrtvých. V matrice zemřelých je uvedeno, že všechny osoby byly po zpovědi zaopatřeny svátostmi umírajících. Kromě data úmrtí osob z prvního domu nejsou u dalších zemřelých uvedeny dny jejich úmrtí a tak nevíme, jak dlouho epidemie vlastně trvala. Samotný Kozlov epidemií postižen nebyl. Většímu rozšíření choroby možná pomohla zabránit i nadcházející zima.

V roce 1687 se na relativně delší dobu stali novými majiteli kozlovského panství Pikarti z Grüntalu, kteří ho vlastnili až do roku 1744. Jako majitelé jsou uváděni nejprve Maxmilián Pikart, rytíř z Grüntalu, již zmíněný manžel Anny Magdaleny von Rackel, a v roce 1707 jeho syn František Ferdinand Vít Pikart, rytíř z Grüntalu. V  r. 1706 zemřela Maxmiliánova manželka Anna Magdaléna Pückhartin, rozená Racklin, její manžel zemřel v r. 1708. Dědicem Kozlova se stal jeho syn, který však byl v době úmrtí rodičů a babičky Marie Magdaleny von Rackel ještě nezletilý. Dospělosti dosáhl v r. 1715, kdy se oženil s Annou Elisabethou, roz. .Kager von Stampach, a nutno zkonstatovat, že se jednalo o manželství dětmi opravdu požehnané. Od r. 1716 do r. 1729 se jich v Kozlově narodilo celkem devět. Za panování Pikartů z Grüntalu dochází k významné dostavbě gotického kostela, ke kterému byla přistavěna v roce 1708 z jižní strany barokní věž a ze strany severní rozsáhlá křestní kaple. Kostel tak získal, jak se můžeme přesvědčit i na nejstarším známém vyobrazení z roku 1727 svou definitivní podobu, ve které ho známe i v současné době. Zároveň byla v roce 1724 postavena nová budova fary. Důvody vedoucí k tomuto kroku neznáme. Nová budova fary byla barokní obdélníková patrová budova, která v průběhu následujících dvou set let ještě prošla nejméně jednou přestavbou. Původní sedlovou střechu, jak ji vidíme na výše zmíněné vedutě, nahradila po odbourání štítů nová mansardová střecha.

František Ferdinand vykonával od r. 1715 správu Kozlova až do své předčasné smrti v r. 1734, Poté na statku hospodařila jako poručnice sirotků vdova Anna Elisabeth a po její smrti r. 1740 její nejstarší dcera Františka, provdaná Kocová z Dobrše, jejíž svatba s Johannem Adamem Kotz von Dobrsch se konala 4. listopadu 1739 (bylo jí tehdy 21 let) v kostele Všech Svatých v Praze na Novém Městě. Poslední kozlovská zmínka o manželském páru pochází z r. 1740, kdy byl ve zdejším kostele pokřtěn jejich syn Jan Josef Karel. Protože byl kozlovský statek zadlužený, byl komisionálně prodán a v roce 1744 (někdy se uvádí 1746) ho koupil František Jindřich Trauttenberg. Ten žil na kozlovském panství se svou manželkou Marií Theresií, která byla podle matrik rozená „Pergleriana de Perglas“. Kromě nich zde žila ještě Margaretha z Trauttenbergu, podle věku pravděpodobně matka Františka Jindřicha (zemřela 26. listopadu 1760 ve věku 78 roků) a Herula Franciska z Trauttenbergu, možná jeho sestra. Během devíti let se šlechtickým maželům narodilo celkem pět dětí. V roce 1755 Anna Barbara, 1758 Franisca Joanna Amanda, po níž následoval syn Leopold Antonín (*1761), dále Anna Theresia Joanna (*1762) a posledním Trauttenbergem, který se v Kozlově narodil, byl Sigismund Abraham v r. 1764. Nebyl však posledním dítětem narozeným oběma manželům. V roce 1770 přišla na svět ještě dcera Josefa Aloisie Ignacie. Jejím rodištěm se stala sousední Teleč, kde Trauttenbergové po svém odchodu z Kozlova nějaký čas ještě sídlili.

O hospodářství a příslušenství statku v této době podává podrobnější informace tereziánský katastr, který zachycuje nejen rustikální (poddanskou) půdu, ale i dominikální (vrchnostenský) majetek. Kozlov je již řazen mezi panství a statky Loketského kraje, obnoveného roku 1751 vydělením z kraje Žateckého. Kolem poloviny 18. století zde tedy bylo evidováno 25 poddaných hospodářů, kteří obdělávali 270 strychů polí; 9,1 strychu tvořila půda ležící ladem, 6,3 strychů pastviny, louky byly na 68 vozů, lesní plochy dosahovaly 8 strychů. Takřka polovina všech hospodářů měla polnosti o rozloze 5,1–15 strychů. Sedlák s výměrou mezi 30,1 a 50 strychy byl ve vsi jen jeden.

Statek je charakterizován jako značně odlidněný, protože někdejší majitel Pikhart (František Ferdinand Vít Pikhart z Grünthalu) „fast alle junge Leut verschenkt“, čímž je snad míněno, že mnoho mladých lidí propustil z poddanství a tak jim umožnil odejít. Na druhou stranu tereziánský katastr uvádí, že dovolil, aby se v Kozlově usazovali lidé poddanstvím nevázaní. Důsledkem zřejmě byl úbytek pracovních sil pro výkon robotních povinností, což následně mohlo generovat ekonomické problémy statku.

K dominikálu náleželo ve sledované době 293,2 strychů polí, 24 strychů pastvin, louky na 76 ½ vozu, 32 strychů lesa a 89 strychů porostlin. Správním centrem statku byl v té době údajně sešlý zámek v Kozlově, označovaný jako vrchnostenský dům. Panské polnosti obhospodařoval dvůr, při němž byl ovčín s domkem pro ovčáka a jiným pro pasáka hovězího dobytka. Dále zde fungoval pivovar s roční produkcí 80 ½ sudu, který zásoboval panskou krčmu. Vrchnosti ještě náležely 4 domky, obývané pekařem, bednářem, ševcem, tkalcem, a kovárna.

Ke statku příslušelo i vodní hospodářství, které však nebylo rozsáhlé. Tvořily ho tři rybníky (Horní, Prostřední a Dolní) a mlýn o 2 kolech na nestálé vodě.

Patronátní budovy zde byly tři – kostel Nanebevzetí Panny Marie, který plnil funkci farního pro 10 vsí (Hlineč, Kojšovice, Kozlov, Lachovice-část, Mirotice, Pávice, Pěčkovice, Sovolusky, Svinov, Teleč a do r. 1805 část Kojšovic), fara vybavená vlastními pozemky (50 strychů polností a louky na 13 vozů) a škola. Farní a školní budova byly ovšem v dezolátním stavu a plánovala se stavba nových.

František Jindřich Trautenberg postoupil kozlovský statek smlouvou uzavřenou roku 1769 Františku Josefu Kagerovi ze Štampachu, majiteli nedaleké Telče. Došlo tak k dočasnému spojení obou statků. Nový majitel, jenž rok předtím ztratil svou první manželku Barbaru Ludmilu von Steinsdorf, s níž vyženil Teleč, přesídlil na zámek do Kozlova. Jeho vláda nad kozlovským panstvím však nezačala šťastně. Již v červenci následujícího roku zemřela v Kozlově v necelých 18 letech jeho druhá manželka Marie Elisabetha, rozená Braunová z Braunsdorfu, jejíž úmrtí máme mj. zaznamenáno zkratkovým nápisem na náhrobní desce kryjící vchod do krypty před hlavním oltářem kozlovského kostela. František Kager se znovu oženil s Marií Annou Kollischovou z Kollischheimu a v letech 1776 – 1784 se jim ve zdejším zámku narodily celkem čtyři děti, z nichž první dvě byla dvojčata (*1776) Petr Pavel a Marie Anna Paulina. K nim přibyla v r. 1782 ještě Anna Theresia Aloysia a o dva roky později syn František. Za panství Františka Kagera byly na podesty schodiště ke kostelu vztyčeny v roce 1772 dvě sochy. První představovala Nejsvětější Trojici (byla zobrazena formou tzv. Trůnu milosti nebo též Božího trůnu), druhá představovala sv. Mauricia.

Období, ve kterém kozlovský statek drželi František Jindřich Trauttenberg a František Josef Kager ze Štampachu, patří v dějinách českých zemí k těm neklidnějším a nestabilnějším. Od čtyřicátých let 18. století probíhaly tzv. války o dědictví rakouské (1740 – 1748), po nich následovala tzv. Sedmiletá válka (1756 – 1763) a po ní následovaly ještě další vojenské kampaně, které měly společného jmenovatele v Prusku, jako hlavním protivníku Habsburské monarchie. Na rozdíl od třicetileté války, která zdejší krajinu přímo citelně zasáhla, nepocítily vesnice ve farnosti probíhající vojenské aktivity nijak bezprostředně. Pohyby vojsk v okolí však jistě obyvatelé vesnice vnímali. V roce 1742 byl přímo v Kozlově, dne 23. listopadu, pohřben jakýsi uherský husar Michael Schmidt. Je velmi pravděpodobné, že tento dvaačtyřicetiletý voják byl členem některé vojenské jednotky, pronásledující v závěru roku nemilosrdně francouzská a bavorská vojska ustupující před habsburskými vojsky z českého vnitrozemí směrem na Cheb.

            Jedním z důsledků válečných aktivit bylo i ubytovávání vojska ve vesnicích, což patřilo k běžným zvyklostem té doby. Na Kozlovsku registrujeme pobyt habsburských vojsk v letech 1771–1776 minimálně v Pávicích, Sovoluskách, Pěčkovicích a Svinově. V uvedených vesnicích došlo totiž k matričním událostem, které kozlovský farář Lorenz se svým kaplanem Schneiderem evidovali v matričních knihách odděleně. Je samozřejmě možné, že vojáci byli ubytováni i v dalších vesnicích farnosti, informace o tom nám však chybějí. Počet ubytovaných vojáků však asi nebyl nijak dramaticky velký. V průběhu šesti let evidují matriční knihy pouze 3 narození, 2 úmrtí a 1 sňatek.

František Josef Kager roku 1792 svůj majetek prodal a to jmenovitě „zwei Güter Koslau und Teltsch, mit allen Grundherrl. Wohnungen, Schlössern und derselben unausgenohmenen Einrichtungen“ za 68 tisíc zlatých poštmistrovi Eliasovi Hoyerovi, rytíři
z Blumenau, který se touto koupí stal majitelem dvou sousedících panství (Kozlov a Teleč) a s celou svou rodinou se usídlil na zámku v Kozlově.

Elias (Daniel) Hoyer narodil 20. července roku 1756 v Opatově (Absroth, Abtsroth) na Chebsku jako selský syn. Jeho otec Johann Martin Hoyer (1722–1801) se však později stal vrchním úředníkem lén Mulzů von Waldau a zbohatl natolik, že si nejen mohl zakoupit v rodném kraji panství Luby (Schönbach) a statek Liboc (Frankenhammer), ale byl dne 7. července 1792 povýšen Karlem Theodorem Falcko-bavorským, jakožto říšským vikářem, do říšského šlechtického stavu s právem psát se „von Hoyer“ a obdařen erbem. Císař František I. jej pak 1. prosince 1796 povýšil do rakouského rytířského stavu s predikátem „von Blumenau“ a polepšil mu stávající erb. Jeho syn se oženil poměrně mladý v září 1775 ve farním kostele v Lubech. Jeho manželkou se stala Maria Anna (*15. 5. 1753), dcera pekaře Ignaze Siebenhünera z Lubů. Můžeme se pouze dohadovat, zda jejich oddávající, kaplan Philippus Hoÿer, byl nějaký jejich příbuzný. Elias tehdy bydlel na zámku v Horních Lubech, kde jeho otec pracoval jako vrchní oficiál lubského panství. Zámek, který je dnes zbořeništěm, si zakoupil v r. 1791.

Nový majitel panství zemřel na kozlovském zámku již v květnu 1798 na souchotiny. Nebylo mu ještě ani 42 let. V zápise o úmrtí je jeho věk uveden nepřesně, je zde zmíněn jako 44letý. Jeho manželka Maria Anna spravovala dědictví jako poručnice společně s justiciárem Danielem Reskou. V době poručnické správy došlo nejpozději roku 1805 k znovuosamostatnění Telče, když byla dána do dražby, ve které ji získal Adalbert Nikerl. Po smrti svého otce se v Kozlově se v únoru 1799 vdávala Maria Anna Hoyer, která byla v době své svatby (ženichem byl toužimských lékárník Johann Pausch) 22 roků stará, narodila se tedy v r. 1776 a byla nejstarší ze známých Eliášových dětí. Starší syn Anton se narodil v roce 1779, jeho bratr Ignác v roce 1787. Kromě těchto dvou synů měl Elias Hoyer prokazatelně ještě další dcery – Nanettu, Rosalii (v roce 1800 se v Kozlově provdala za bochovského obchodníka Josepha Ullmanna) a Anastázii, která se vdávala v kozlovském kostele r. 1806. Výčet dětí samozřejmě nemusí být vyčerpávající, zmínit můžeme pouze ty, které známe z kozlovských matrik. Po smrti vdovy Marie Anny Hoyer, jejíž úmrtí na „horečku“ a následný pohřeb připomínají matriky v září 1813, se ujal statku Kozlova Anton Hoyer von Blumenau, nejstarší syn Eliase, a hospodařil zde až do své smrti v březnu 1823. Jako příčinu úmrtí udávají matriky „an Convulsionen“, tedy jakési křeče. Následujícího roku byl statek úředně odevzdán jeho nejstaršímu synovi Kasparu Ignazi Eliasovi, který ho do roku 1828 spravoval současně i jménem svých nezletilých sourozenců jako poručník, později se stal jediným majitelem statku. Zemřel v nedožitých 50 letech v září 1851.

Lokalita se v závěru 18. století i na počátku století následujícího dynamicky rozvíjela a Kozlov se počtem obyvatel postupně stával opravdu velkou vesnicí. Ve druhé polovině 18. století (1785) Kozlov zahrnoval farní kostel a statek Kozlov, ke kterému byl přivtělen jednak „Kozlov, vesnice u tří lip, s 48 čísly vedle dalších 8 židovských domů“, jednak zámek. Počet obyvatel v této době se blížil ke třem stům a v nejbližší budoucnosti se měl ještě výrazně zvyšovat.

Hospodářství vesnice se v této době orientovalo zejména na chov dobytka, předení a tkaní látek a polní práce. Dle dobové charakteristiky však právě tato činnost z pohledu dosahovaných výsledků byla průměrná až slabá, což bylo dáno přirozenou polohou vesnice v relativně drsných klimatických podmínkách této nadmořské výšky. Zároveň začíná významně narůstat podíl drobných řemeslníků.

            Kozlov v 19 a 20. století

Po smrti Eliáše Hoyera v r. 1798 nabyl Kozlov roku 1805 dědictvím jeho syn Antonín Hoyer, rytíř z Blumenau. Nový majitel panství se oženil v roce 1801 v poutním kostele v nedaleké vesnici Skoky (Mariastock) a jeho manželkou se stala Anna, dcera Mathaëuse Hönigera, vrchního správce bydlícího v Toužimi čp. 6 a jeho ženy Theresie roz. Engelové. Manželství bylo požehnáno narozením deseti dětí, které se, až na jednu výjimku, dožily alespoň juniorských let. Nejstarší z nich Kašpar Ignác (Caspar Ignaz Elias) se narodil 7. ledna 1802, nejmladší Rudolf Joseph Ottomar v roce 1819. Bratr majitele panství, Ignác Hoyer, zemřel v roce 1818 ve svých 31 letech.

Antonín byl považován za velkého a horlivého vlastence. Na jeho panství se v roce 1809 na tzv. „Poli rebelů“ odehrála slavnost svěcení válečného praporu, který propůjčil císař František I. loketskému zeměbraneckému pluku, kterému velel plukovník von Verbek. Na náklady kozlovského pána byli jídlem a pitím pohoštěni vojáci i „šarže“.

Antonín Hoyer se pak dožil stejně jako jeho otec pouhých 44 roků a zemřel na svém kozlovském zámku 6. března 1823. Statek po něm obdržely vydáním jeho pozůstalé nedospělé děti, od nichž ho v r. 1828 převzal odstoupením nejstarší z nich Kašpar Ignác Hoyer, rytíř z Blumenau, prvorozený Antonův syn.

Další zmínku o rodině Hoyerů z Blumenau přináší zápis z matrik z r. 1831, který nás informuje o narození syna Kašpara Ignáce, který při křtu doslal jméno Wilhelm Johann Anton. Matka Franziska (†1877) byla dcerou Johanna Benischky, rytíře z Dobroslavi a jeho manželky Anny. V té době již Hoyerové drželi pouze panství Kozlov, sousední Teleč byla nejpozději r. 1809 v rukou Josefa Langa a někdy po r. 1832 přešla do vlastnictví právě zmíněných Benischků z Dobroslavi. Kašpar Ignác Hoyer zemřel 4. září 1851 v Kozlově ve věku nedožitých 50 let na problémy způsobené dnou. Jeho bratr, druhorozený syn Antona Hoyera, který v r. 1804 dostal při křtu jméno Anton Wilhelm, se uvádí v r. 1834 a 1835 jako justiciár v sousední Telči (v roce 1834 zde zemřel hned po narození jeho syn Ignaz Johann Anton a o rok později v patnáctém týdnu života syn Heinrich) a v r. 1838 jako justiciár v Srbicích u Teplic, poté co byl jeho úřad přemístěn do Oplot u Podbořan vykonával tuto funkci v Lubenci a Kozlově, kde 15. března 1838 umírá ve svých 34 letech na souchotě. V zápise je zmíněn jako justiciár v Lubenci, pohřben byl v rodinné hrobce v Kozlově dva dny po své smrti. Za určitý pikantní klep můžeme považovat zápis v matrice narozených v Sovoluskách v r. 1846. V něm se jako otec přihlásil k Marii Anně, dceři Anny Pollakové (*1822), jejíž otec byl sovoluský obecní pastýř, Kašparův mladší bratr Wilhelm Alois Franz Hoyer (*1816). Styky s pastýřovou dcerou Wilhelm po narození dcery zřejmě nepřerušil a v r. 1849 se jim v Sovoluskách narodila další nemanželská dcera Wilhelmina.

Po smrti Kašpara Ignáce držel statek jeho mladší bratr Karl Moritz Nikolaus (*1813) nejméně do r. 1852 a následně jeho mladší bratr Wilhelm Alois Franz (*1816). Již o dva roky později však měl statek nového majitele.

 O dalších osudech příslušníků rodiny Hoyerů z Blumenau, až na dvě zmínky o úmrtích Kašparova tchána a výše zmíněného záletného mladšího bratra Wilhelma Hoyera z r. 1860, zprávy nemáme. Na pražském malostranském hřbitově v Košířích byla v r. 1865 pohřbena jakási Antonie Hoyer z Blumenau, o její případné vazbě na bývalé majitele kozlovského statku však nemáme žádné informace.

Z doby Hoyerů z Blumenau pochází katastrální sumář, který udává rozdělení pozemků na dominikální a rustikální podle jednotlivých užitných typů. Zároveň nám tento sumář přibližuje hospodářskou situaci statku Kozlov v r. 1847. Vrchnosti patřily následující dominikálové pozemky: 172 jiter a 1156 čtv. sáhů orné půdy, 31 jiter a 456 čtv. sáhů luk, 2 jitra a 677 čtv. sáhů zahrad, 1 jitro a 544 čtv. sáhů rybníků, 28 jiter a 974 čtv. sáhů pastvin a 91 jiter a 1233 čtv. sáhů lesů, dohromady 328 jiter a 240 čtv. sáhů. „Pole rebelů“ v této době patřilo k šafářskému dvoru a jeho výměra činila 17 jiter a 427 čtv. sáhů. Údaje jsou uvedeny v tzv. jitrech rakouských, pro která platí vztah - jitro = 1600 sáhů čtv. vídeňských. = 2 korce = 3 měřice = 0,5755 ha. Celková rozloha statku činila 646 jiter a 395 čtverečných sáhů. Statek hraničil na severu, západě a jihu s panstvím Toužim, na východě pak s panstvím Údrč.

Již dříve zmíněný populační rozmach a na něj navazující stavební rozvoj vesnice se odráží i v dobových geografických publikacích. Tak 3. díl knihy „Neueste Länder- und Völkerkunde“ vydaný r. 1832 a věnovaný rakouskému císařství uvádí, že „vesnice Kozlov, která je hodinu vzdálena od Bochova, čítá v asi 70 domech okolo 600 obyvatel, mezi nimiž je mnoho Židů“. Tento údaj se v počtu obyvatel jeví poněkud nadsazený, srovnáme-li ho s geografickým popisem Čech vydaným v roce 1847 J. G. Sommerem, kde je Kozlov uváděn jako vesnice s 85 domy a 490 obyvateli včetně 9 domů a 13 rodin židovských. Nepopiratelnou skutečností však je fakt, že počet domů ve vsi zhruba od roku 1780 do konce třicátých let 19. století stále vzrůstal a ve vsi se objevovali noví obyvatelé, pocházející částečně z vesnic přímo ve farnosti nebo jejím bezprostředním okolí, stále více se ale objevují i noví domkáři, kteří pocházeli ze vzdálenějších míst. Většina obyvatel se živila zemědělstvím, zastoupena byla i řemesla (pekař, kovář, 2 krejčí, 2 ševci), místní Židé se věnovali zejména obchodu včetně podomního. Ve vsi se nacházel kromě vrchnostenského zámku a dvora ještě ovčín, pivovar na 7 sudů a hospoda, jejíž provozovatel byl současně řezníkem i rolníkem. Počet rybníků stoupl od poloviny 18. století o dva. K Hornímu, Střednímu a Dolnímu zámeckému ležícím přímo ve vsi přibyl Mlýnský a Nový. Pro ekonomiku vesnice však byl přínos rybníkářství téměř zanedbatelný.

Příčinu tohoto náhlého rozvoje, který trval až do poloviny 19. století, nelze jednoznačně definovat. Je však třeba si uvědomit, že rozvoj vesnice se odehrával právě v době, kdy docházelo k radikálním změnám vnějších podmínek tak, jak je připravily reformy zaváděné Josefem II. od osmdesátých let 18. století, které vyvrcholily vydáním nového Všeobecného občanského zákoníku platného od r. 1812. Tento právní akt v české historiografii dosud neprávem opomíjený znamenal pro Rakouské císařství začátek cesty k vytvoření moderního právního státu. I když zákoník nelikvidoval některé instituty (např. poddanství, čelední, cechovní a jiné vázanosti), zaručoval ve své podstatě možnost svobodného jednání v prostoru, pokud tím nedošlo k narušení práv jiných osob nebo korporací. Životní cesty obyvatel země tak bylo možno volit a více plánovat, mobilita obyvatelstva se postupně zvyšovala. Došlo k rychlému osvobození velkého množství vesnických obyvatel ze závislosti na vrchnostech a jejich převedení do závislosti na jednotném, státem kodifikovaném právu, byť jeho výkon až do roku 1848 zůstal spjat s činností vrchnostenských kanceláří.

Výše uvedené celospolečenské změny však tvoří pouze rámec, ve kterém se tehdejší život pohyboval, nemohou být považovány za příčiny již zmíněného rozvoje vesnice. Musel to být především Kozlov sám a možnost jím nabízených životních podmínek, co iniciovalo příliv nového obyvatelstva. Podmínky ve vsi musely nově příchozím zaručovat, že je zde poptávka po jejich přítomnosti, po jejich pracovní síle. Kozlov jim musel dát perspektivy lepšího života, než byl ten, který ve svých bývalých domovech opouštěli. Stavební vývoj vesnice, který je popisován v jiné části knihy, jednoznačně dokládá příliv drobných domkářů, nejrůznějších řemeslníků nebo i nádeníků z blízkého, ale i vzdálenějšího okolí (často se setkáváme s lidmi, jejichž kořeny tkvěly ve vesnicích panství Teplá). Nová výstavba nevelkých stavení, obývaných někdy i třemi generacemi rozvětvujících se chalupnických rodin, nás dnes přesvědčuje o faktu, že i tyto velmi skrovné podmínky, v nichž jejich obyvatelé v Kozlově žili, znamenaly pro ně možnost kvalitnějšího způsobu života, než byl ten, který odchodem ze svých původních bydlišť opouštěli.

Dominantním prvkem vesnice byl po celou první polovinu století vrchnostenský statek se zámkem. Pod patronací vrchnosti byl kostel, fara a škola. Vrchnosti dále patřil kromě zmíněného zámku a statku ještě ovčín, pivovar (pro 7 sudů) a jedna hospoda. Samostatně je zmiňován mlýn ležící u Střely půl hodiny jižně od vsi. Popis kozlovského panství z r. 1832 uvádí dále, že v zámku se nachází i vrchnostenský správní úřad. Ten kromě svého vedoucího – správce úřadu zahrnoval i funkci justiciára, což byl vrchnostenský úředník, který byl na velkostatcích zaveden za josefínských reforem jako nižší právní instance v rámci přenesené agendy a vykonával v rámci panství civilní soudní pravomoc (nemusel nutně žít nebo bydlet přímo v místě, řada z nich pracovala pro více panství). Z první poloviny 19. století známe některé z těchto úředníků i jménem. Správci panství a vrchní úředníci za Hoyerů z Blumenau byli mj. Ignaz Kirschner (1787-1792), Franz Xaver Rindl (1793-1794), Daniel Reska (1795-1796), který v letech 1795-1802 působil zároveň jako justiciár a v letech 1799-1803 je doložen jako spoluporučník hoyerovských sirotků. Následují Johann Joseph Liebscher (1796-1798), Joseph Reinelt (1799) Wenzl Czermak (1799), Hilarius Köppl (administrátor v r. 1799), Blasius Kuttschera (1803-1805), Wenzel Norbert Pucher, Hilarius Köppl (1807-1812), Nikerle (administrátor 1812-1813), Joseph Harbauer (1813-1814), Karl Keferstein (1814-1820), působící v letech 1812-1820 zároveň jako správce na Telči, Karl Grünes (1820-1821), Karl Keferstein (podruhé v r. 1822 jako administrátor), Karl Henkelmann (1823-1828), Maximilian Tschuppik (1828-1829) Franz Joseph Zhořel (1829-1830), Anton Franz (1830-1835), Anton Langhans (1835-1837), Johann Goppold (1837-1839), Karl Stöhr (1839), Johann Siegl (1839-1841), Johann Stanek (1841-1842 a Johann Wessely (1842-1850).

Jako justiciáři (Justiziär) jsou pak uváděni Anton Kubias (1792), Anton Neuerer (1795), Daniel Reska (1795-1802), Mathias Höniger (1807-1816), tchán Antona Hoyera, Florian Tipmann (1817-1822), působící v letech 1814-1822 též pro statek Teleč, Franz Konrad z Bochova (1823-1827), v letech 1824-1829 současně pro Teleč, Andreas, rytíř von Haffenfrädl z Toužimi (1828-1830), Norbert Holey (1830-1831), Anton Wilhelm Hoyer, syn bývalého majitele (1832-1838) současně justiciár na Telči, Valči, Oplotech a Srbicích a Johann Sandner (1839-1850).

Zda byly na Kozlově v období před rokem 1850 vytvořeny a obsazovány i jiné úřady, nelze pro nedostatek pramenů bezpečně stanovit. Vzhledem k tomu, že Kozlov byl statkem velmi malé rozlohy, je možné, že správce a justiciár byli schopni zabezpečit většinu hospodářské a patrimonijní agendy sami.

Revoluční rok 1848 ukončil svými správními reformami patrimoniální správu a tím celý vrchnostenský i sociálně politický řád venkovské společnosti. Vláda nahradila starý systém správy státně byrokratickým systémem, který v nejbližším okolí kozlovské farnosti reprezentoval nezávislý okresní soud v Bochově, pod který správa tohoto území přešla. Vrchnostenská kancelář v Kozlově přestala existovat a zbyl zde pouze kozlovský statek se zámkem jako největší ekonomická jednotka na území katastru vesnice. Zároveň s tím došlo i ke zrušení všech dávných poddanských vztahů. Politickým rozhodnutím vídeňského říšského sněmu bylo přijetí možnosti výkupu půdy, na níž rolníci dosud hospodařili a její splácení po dobu dvaceti let. Toto rozhodnutí realizovaly úspěšně tzv. vyvazovací komise. Rolníci tak získali možnost po zapravení výkupu nejpozději od r. 1868 volně disponovat s půdou, na které hospodařili.

Po roce 1850 zmizela z administrativy statku funkce justiciára, zdá se však, že přestal být obsazován i úřad správce. Majitelé si statek spravovali sami a jediný úředník, kterého si drželi, byl lesník. Z bývalé správy tak zůstala v Kozlově pouze lesní správa, spojená se jmény lesníků Franze Botze (1880)  a Josefa Müllera (1887-1894).

Další změnou, kterou přinesl rok 1848, bylo zrušení funkce rychtáře a její nahrazení voleným zastupitelstvem v čele se starostou. Tato změna se prosazovala od počátku 50. let, kdy konkrétně došlo k jejímu uplatnění v Kozlově, není známo. Josef Rosam byl při svém úmrtí v r. 1853 ještě označován jako rychtář, mohlo však jít pouze o „tradiční“ charakteristiku, která již neměla reálný základ. Poprvé se s označením „Vorsteher“ – starosta setkáváme v roce 1857, kdy je takto označen Franz Beer z čp. 25. Ten je sice v roce 1860 uváděn jako „Bauer und Richter“, v matričním zápise však byl evidentně použit ze setrvačnosti starý, po léta používaný název funkce. Dalším doloženým starostou v Kozlově je Melchior Rosam, syn bývalého rychtáře z čp. 39, který je v r. 1861 označen jako „Ortsvorsteher“

Po smrti Kašpara Ignáce Hoyera v r. 1851 byl statek spravován, jak jsme uvedli výše, jeho mladšími sourozenci. Nejpozději v roce 1854 však statek opět změnil majitele. Nevíme přesně, kdy se tak stalo, ale již v říjnu 1854 byl majitelem statku Kozlov Anton Köstler, původem z Lubence. Poprvé se s ním, jeho manželkou Barborou roz. Paulusovou z Jáchymova a jeho dcerou Annou setkáváme při křtu dítěte kozlovského šafáře Wenzla Spielera. Druhá zmínka o tomto majiteli je z r. 1857 a poslední pochází z roku 1859, kdy se jeho druhé dceři Barboře narodila v Kozlově nemanželská dcera Maria. Na Kozlovsku si našel nevěstu i jeho syn Anton Köstler ml. (*1832), který se v kozlovském kotele oženil v srpnu 1861 s Theresií Loh, dcerou mirotického sedláka z čp. 23. Změna majitele statku ale neukončila definitivně pobyt Hoyerů z Blumenau ve vesnici. Ještě v červnu 1860 zaznamenáváme v zámku úmrtí Johanna Benischky, rytíře z Dobroslavi (55 roků), který byl tchánem Kašpara Ignáce, nejstaršího syna Antona Hoyera. Příčinou jeho smrti byl tyfus. O necelé tři měsíce později na stejnou chorobu v Kozlově umírá i další syn Antona Hoyera, tentokrát Wilhelm Alois Franz (1816-1860). Pozoruhodné je, že jako místo úmrtí se udává nikoliv zámek, ale čp. 25, což byl statek sedláka a starosty Beera.

Zdá se, že hospodářský život panského statku velmi ovlivnil revoluční rok 1848. Ukončení robotních povinností a výkup z poddanství v té době posílil vesnické sedláky (i když u některých vyvolal značné zadlužení). Zmenšený význam panského statku lze odvozovat z různých nepřímých indicií. Došlo k prodeji panské kovárny (čp. 57), do které se nastěhovali potomci sedláka Kaspara Müllera z čp. 28 a začali zde provozovat rolnickou živnost. Také vedlejší dům (čp. 58), který byl původně obydlím zámeckého zahradníka a později lesníka, ztratil již dříve svůj původní účel a jeho majitelé se živili ševcovským řemeslem.

Antona Köstlera vystřídal po krátkém čase nový majitel statku Julius Gabriel z Chebu. Se svou manželkou Bertou žil na kozlovském zámku pravděpodobně po r. 1860, nejpozději však od r. 1867. Manželé Gabrielovi drželi statek nejméně do r. 1868 (Julius Gabriel později zemřel v r. 1875 jako velkostatkář v Doubí). Po nich se stali majiteli blíže neznámý Hugo Franz Waldemar Schneider z Krimitschau? (v letech 1873-1874) vystřídaný v r. 1877 Heinrichem a Josefinou Laubeovými, Heinrich Wenzl Laube byl mj. majitelem domu v Teplicích. Zda manželé žili v Kozlově trvale, nelze dnes již zjistit, v každém případě jim zde v prosinci 1880, zemřela měsíční dcera Sofie, která byla pochována na zdejším hřbitově. Podle údajů publikovaných roku 1886 měl statek celkovou rozlohu 190,43 ha, z toho 100,30 ha tvořila pole, 19,53 ha louky, 0,46 ha zahrady (včetně zámecké), 9,06 ha pastviny, 1,15 ha rybníky, 57,16 ha lesy, 2,16 ha neproduktivní půda a 0,61 ha zastavěné plochy. Kromě zámku a dvora se v Kozlově nacházel pivovar, ovšem mimo provoz. Lesní hospodářství sestávalo z revírů Kozlov a Pávice Od manželů Laubeových koupil údajně Kozlov roku 1888 Albert Dub, židovský obchodník a stavební podnikatel z Vídně, současně též majitel statků Střelské Hoštice u Horažďovic a Zuklín na Sušicku. S touto informací běžně uváděnou v literatuře je však nutno zacházet velmi opatrně. Střelské Hoštice leží na levém břehu řeky Otavy, zatímco na jejím pravém břehu ležela vesnice Kozlov, dnes jejich součást. Vzhledem k tomu, že Albert Dub vlastnil řadu majetků v tomto kraji, zdá se, že v případě Kozlova jde o zcela jinou lokalitu.

Nejméně dvakrát se Kozlov dostal do vlastnictví finančních ústavů, a to nejspíše pro obtíže předešlých majitelů se splácením úvěrů. Poprvé to bylo v období 1890-1894, kdy patřil spořitelně ve Šluknově. V tu dobu byly pozemky obhospodařovány ve vlastní režii, jen některé oddělené parcely měli v pronájmu místní zemědělci. Pěstovaly se obvyklé obiloviny (oves, pšenice, ječmen), zelí, čočka. Situace lesního hospodářství byla stejná jako počátkem osmdesátých let. V závěru století (1899-1902) byl majitelem Alois Preidl (Breitl) a v roce 1904 se jako majitel uvádí Václav Strejcovský. Po něm se objevuje další finančí ústav, tentokrát vlastnická práva vykonávala spořitelna v Benátkách nad Jizerou, (tehdy Nové Benátky), od které ho získal v r. 1909 Josef Vrána, který statek vlastnil nejméně dor. 1910.

V následujícím období již lze pro nedostatek pramenů jeho vývoj sledovat jen velmi obtížně. Možná jako deskový statek zcela zanikl. Rozhodně nebyl pojat do první pozemkové reformy a není uveden ani ve schematismu velkostatků vydaném roku 1933. Krátký čas byl majitelem jakýsi Čech jménem Viskočil, po něm následoval v letech 1921-1925 český vyslanec Ferdinand Veverka (1887-1981), český diplomat, politik a poslanec za Československou stranu socialistickou, který se snažil uvést zámek i ostatní budovy do pořádku, znovu obdělával pole a zámek nechal alespoň částečně zrenovovat. V té době se údajně pořádaly na zámku velké oslavy. Po roce 1925 koupili statek dva Češi, ale za následujícího majitele Franze Löschnera se opět začal hospodářsky propadat. Další majitel p. Sirb se opět pokusil uvést statek do pořádku. Když však jeho správce JUC. Rulík majetek převzal (1931 nebo 1932), nemohl už úpadek zastavit. Nucená správa byla nevyhnutelná. Po připojení Sudet k Německé říši převzala hospodářství statku Německá osídlovací společnost (Deutsche Ansiedlungsgesellschaft), pobočka Sudetenland. Správci statku se stali lesník Karl Garkisch a Wenzl Wondra. Zchátralý zámek, poznamenaný častou změnou majitelů, už však nemohlo nic zachránit. Budova již byla velmi chatrná, zvláště průčelí do dvora. V létě 1939 byl zámek hrozící zřícením a ohrožující okolí podle nařízení zemského rady ze Žlutic odstřelen, takže z něho zbyly pouze zbytky obvodových zdí. Jeden ze dvou správců statku, Karl Garkisch, byl následně pracovně přeložen do rakouského Lince a na jeho místo přišel jakýsi demobilizovaný příslušník armády, který ve válce přišel o ruku, jeho jméno ale zůstává neznámé.

Zatímco zámecký statek rentabilitou svého hospodářství od druhé poloviny 19. století jistě neoslňoval (časté změny majitelů jistě nebyly náhodné a stabilitě hospodaření rozhodně neprospívaly), obraz samotné vesnice začal naopak odrážet jistou prosperitu, podloženou tvrdou a houževnatou prací místních rolníků, vybudovanou navzdory hospodaření v nepříliš příznivých klimatických podmínkách. Prosperita se odrazila i v kvalitativním rozvoji vesnice, což se projevovalo např. ve změněné charakteristice jednotlivých usedlostí (dřevěné stavby nahrazovaly kamenné a cihlové domy, velmi často patrové).

Důsledkem rozvoje vesnice v první polovině 19. století bylo i zřízení nového, velkoryse pojatého hřbitova. Původní hřbitov u kostela, jehož kapacita již v minulosti stěží dostačovala potřebám farnosti, přestal být používán a došlo k vybudování hřbitova nového, ležícího vzdušnou čarou asi 250 m západoseverozápadně od kostela nedaleko cesty do Mirotic. Po jednom z předchozích majitelů pozemku se lokalita, na které byl nový hřbitov vybudován, lidově nazývala „Melcherhübel“ (Melcherův pahorek). Tím bývalým majitelem byl pravděpodobně sedlák Melchior Köhler. Nový hřbitov byl dán k užívání krátce po polovině 50. let 19. století; jeden z náhrobních kamenů nese nápis s úmrtím Franze Garkische datovaným do r. 1855 (podle matrik však zemřel v r. 1856), a i když je náhrobek prokazatelně mladší, není důvod nedůvěřovat údaji o existenci staršího pohřbu, který byl na novější žulový náhrobek, byť chybně, zaznamenán. S tímto datem koresponduje i dnes jediné zachované torzo náhrobku u zbytků zdi obklopující areál původního hřbitova u kostela. Na něm je uvedeno dnes již téměř nečitelné jméno, ale poměrně dobře čitelný letopočet úmrtí - 1854. Pohřbený tu je mlynář Adalbert Franz a jeho žena Theresia z Horního Scharfova mlýna. Nový hřbitov – dnes totálně zdevastovaný, zničený a nadále pustošený - sloužil za místo posledního odpočinku i obyvatelům okolních přifařených vesnic, ale bývali zde pohřbíváni i někteří obyvatelé vesnic mimo farnost, např. Jesínek. I když byl hřbitov svou rozlohou výrazně větší než původní areál kolem kostela, přesto se v průběhu let rychle zaplňoval. V podstatě sloužil k poslednímu odpočinku zesnulých z deseti okolních osad. Ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století tak bývaly z kapacitních důvodů rušeny i hroby, jejichž rakve ještě nestačily shnít. V roce 1941 vypracoval tehdejší farář plán využití hřbitova, ze kterého vyplývalo, že maximální počet zemřelých v jednom roce, který je hřbitov schopen pojmout, je třicet osob. Toto zdůvodnění mělo sloužit jako základ pro jednání o jeho rozšíření. Vzhledem k válečné době ale zůstal plán správními a politickými úřady nevyřízen.

Růst vesnice ve druhé polovině 19. století ustal, což dosvědčují i údaje o počtu obyvatel a domů, které máme k dispozici. Kronika Vincence Prökla, napsaná někdy po roce 1875 uvádí v Kozlově 84 domů a 493 obyvatel, z toho 32 Židů. Celkový počet obyvatel ve vesnicích farnosti dosáhl podle jeho údajů počtu 2 162, z toho 34 Židů (kromě Kozlova, jsou uváděni ještě dva Židé v Telči). Kronikář ale do součtu zahrnul celé Lachovice (23 domů a 132 obyvatel), takže jeho součet je poněkud vyšší, navíc není zcela jasné, z jakého zdroje své údaje čerpal. I tak je z jeho údajů ale zřejmé, že tehdejší kozlovská farnost měla více obyvatel než dnešní město Bochov včetně mnoha jeho připojených obcí. Můžeme nicméně konstatovat, že rozvoj, zaznamenaný od konce 18. století, již kulminoval a vesnice se v dalších letech nijak nerozšiřovala, naopak zaznamenávala mírný odliv obyvatel.

Podle údajů z Ottova slovníku naučného, který k roku 1899 uvádí ve vesnici alodiální statek (190,43 ha) náležící se zámkem a dvorem šluknovské spořitelně, mělo žít ve vesnici k roku 1890 celkem 504 německých obyvatel v 89 domech. V roce 1939 žilo ve vesnici celkem 343 obyvatel (z nich je 339 bylo označeno jako katolíci a 4 jako „věřící v Boha“, na konci války měla vesnice kolem 350 obyvatel a 91 čísel popisných, z nichž však bylo aktivních pouze 74 domů.

Přelom 19. a 20. století přináší v Kozlově i další aktivizaci ekonomického a společenského života. Dochází k vzniku celé řady profesních spolků, snažících se zlepšit a zefektivnit hospodářské procesy v zemědělské výrobě, ale i spolků, které podporovaly kulturně společenské aktivity obyvatelstva obce. První druh aktivit, týkající se zemědělského hospodaření, se objevuje např. v Telči, kde v letech 1906-1908 působilo tzv. zemědělské „Kasino“, které zájemcům obstarávalo např. nové druhy osiva nebo odrůdy ovocných stromů. V roce 1910 pak byl přímo v Kozlově založen tzv. zemědělský spolek. Ve vsi kromě toho působil i spolek pro nucenou porážku, který pro své členy zajišťoval činnosti týkající se odstranění nevyléčitelně nemocných kusů dobytka (založen 1912).

Pokud jde o nezemědělské aktivity, musíme na prvním místě jmenovat pro obec důležitý a společensky jistě velmi vážený spolek dobrovolných hasičů, který byl založený již v roce 1888. Spolek vlastnil hasičský dům se sušící věží, jednu motorovou a dvě ruční stříkačky. Požáry byly v Kozlově poměrně častou záležitostí, v letech 1898 – 1937 hořelo nejméně 17x, největší oheň v roce 1907 zasáhl sedm usedlostí, z nichž dvě již nebyly znovu obnoveny. Asi největší zásah hasičů se odehrál naštěstí mimo Kozlov. 9. dubna 1921 vypukl v Číhané velký požár, kterému padlo za oběť celkem pět domů a řada dalších byla více nebo méně poškozena (z 33 obytných stavení se oheň vyhnul pouze sedmi). Uhořeli tři lidé, pokoušející se zachraňovat majetek, a 31 kusů dobytka. K ohni se tenkrát sjely hasičské sbory ze všech okolních vesnic, škody na majetku dosáhly tehdy astronomické výše 8 milionů korun.

Zpěvácký spolek se smíšeným sborem byl založen v roce 1905. Od roku 1912 působil ve vsi Reiffeisen spořitelní a záložní spolek pro Kozlov a okolí. Jeho činnosti se budeme věnovat v jedné ze samostatných kapitol této knihy.

Do osudů vesnice a vlastně celé země zasáhla zcela neočekávaně 1. světová válka. Byla vyhlášena kurýrem vyslaným z Bochova 28. července 1914 na jednotlivé obecní úřady a ještě téhož dne rukovali první rezervisté ke svým útvarům. V říjnu proběhly odvody ročníků 1892-1894 v Berouně, po kterých následovaly odvody všech mužů ve věku od 18 do 50 let ve Žluticích, takže postupně narukovali prakticky všichni muži tohoto věku, kteří byli uznáni schopnými vojenské služby. Na práce tak ve vsích zbyli prakticky staří muži, ženy a děti. Do armády narukoval i starosta Kozlova Franz Josef Beer, který svou funkci vykonával od r. 1911. Jeho místo v obecní samosprávě zaujal jeho zástupce Ludwig Laab (z čp. 40).

Již v květnu 1915 se uskutečnilo odevzdávání obilí a zásob mouky, což se pak periodicky opakovalo prakticky po celou dobu války i v prvních poválečných letech. Tyto rekvizice se následně týkaly i brambor, dobytka a kovů. V roce 1916 bylo zavedeno nucené hospodářství. Téměř všechny zemědělské produkty byly zabavovány a volně nebylo možno prakticky nic prodávat. Ceny byly úředně stanoveny a většinou velmi nízko, což hospodaření ve vsi podlamovalo a ztěžovalo. Navíc bylo každému hospodářství předepsáno množství dodávek a přesně stanovena vlastní potřeba. Ta byla vyměřena pro většinu hospodářství jako nedostačující, což vedlo k ukrývání potravin a samozřejmě podporovalo rozvoj černého trhu. Podloudný obchod s potravinami byl sice nebezpečný, ale velmi výnosný, protože ceny na černém trhu mnohonásobně převyšovaly ceny úředně stanovené. Tomu se stát snažil čelit kontrolami, které prováděly komise doprovázené často vojenským kontingentem, které revidovaly nalezené zásoby a vše, co přesahovalo kvótu na hlavu, bezohledně zabavovaly. Téměř tragická byla situace v živočišné výrobě, kde ruinující dodávky dobytka vedly k tomu, že mnoho stájí bylo doslova vyrabováno. Situaci v rostlinné výrobě ztěžoval nedostatek umělých hnojiv a horší zpracování zemědělské půdy, což následně vedlo k poklesu výnosů.

Jistě nejhorší dopady války ale představovaly oběti na životech. Rok 1914 přinesl vesnici první padlé – byli jimi Wenzl Popperl, Karl Klupp a Paul Würkner. V následujícím roce k nim přibyli Josef Pfeiffer, Alfons Papsch, Alois Klement, Anton Klement a Alois Pfeiffer. V roce 1916 počty padlých rozšířili Anton Braun a Alois Susanka. Předposlední rok války se stal osudným Ludwigu Nürnbergerovi a v roce 1918 padli ještě Rudolf Wetengl, Leo Treill, Eduard Lohwasser a Albert Klement, pohřešován byl od tohoto roku Franz Kunz. Ještě v následujícím roce na následky války zemřeli Karl Kriwan a Franz Pfeiffer. Obdobné těžké ztráty zaznamenaly i ostatní vesnice kozlovské farnosti.

Pro obyvatele farnosti byla jistě stresující i další událost související s průběhem války. Bylo to snesení zvonů z kostela a jejich následné roztavení pro potřeby válečného průmyslu. Kostelní zvony byly postupně snímány od podzimu 1916. V Kozlově to znamenalo, že kostel přišel o čtyři zvony o váze 216, 140, 19 a 14 kg. Na věži zůstal pouze nejstarší z historických zvonů. Ostatní byly po svém snesení dopraveny do Plané, která byla vybrána jako místo, kam se svážely zvony z kostelů v západních Čechách. Odtud už byly zvony odeslány k roztavení.

Konec 1. světové války a vznik samostatného Československa v roce 1918 v řadě případů ovlivnil hodně smýšlení německého obyvatelstva, které se z majoritní národnosti stalo náhle menšinou ve státě, který si většina z nich nepřála a se kterým se nikdy úplně neztotožnila. Běžný život ve zdejších vesnicích však kráčel dál, vznik nového státu nepředstavoval v této málo industrializované krajině žádný ekonomický předěl. A pozitivní přínos tohoto období představoval jistě fakt, že konec války znamenal jistou konsolidaci hospodářských poměrů a možnost znovuobnovení normálního života.

Pro zdejší obyvatele tak první styk s realitou nově vzniklé republiky znamenalo kolkování bankovek, které probíhalo z nařízení ministerstva financí ve dnech od 3. do 9. března roku 1919. Pro místní obyvatelstvo se celá akce odehrávala v Bochově. Byla vytvořena komise, ve které se vystřídalo celkem 30 obyvatel, v jejím čele byl bochovský soudce, notář a poštmistr. Pokud se práci v této komisi účastnil i některý učitel, dostávaly děti po dobu jeho nepřítomnosti mimořádné prázdniny. Při kolkování byla polovina předložených bankovek pozdržena. Výjimku tvořili ti, kteří přinesli k okolkování jen malý obnos a kteří svou polovinu dostali prakticky obratem zpět. Zadržení bankovek souviselo se zavedením odvodu z majetku, který vyvolal mezi lidmi velké pozdvižení. Každý obyvatel musel přiznat veškerý majetek, skládající se z movitého, nemovitého majetku, hotovosti, pohledávek, cenných papírů apod. Na základě přiznání byl předepsán odvod, po jehož zaplacení byla teprve vrácena druhá polovina okolkovaných bankovek. Tímto postupem se nově vzniklý stát snažil stabilizovat svou měnovou situaci v hospodářsky nelehké poválečné době, u řady obyvatel ale celá akce vyvolávala poměrně oprávněný pocit, že je stát jednorázově a účelově obral o část majetku. Navíc si běžní lidé i obecní úřady mohli na stranu ekonomických ztrát přičíst i upsané válečné půjčky, které skoro bez výjimky propadly.

Konec války však znamenal zejména návrat mužů z armády a zároveň vyvolával vzpomínky na ty, kteří se návratu do svých domovů nedočkali. V neděli 27. dubna 1919 se v Kozlově konala slavnostní akce, které se zúčastnili váleční vysloužilci z celé kozlovské farnosti. Šlo o oslavy konce války, uspořádané na počest jejich šťastného návratu domů, a zároveň o vážné a důstojné připomenutí obětí války, padlých, pohřešovaných, zraněných a zemřelých na její následky. Zcela neopakovatelný obraz se naskytl účastníkům této oslavy, když se do slavnostního průvodu seřadili před hostincem „Zum Wiesenthal“ (čp. 75) váleční navrátilci, všechna obecní zastupitelstva, spolky z farnosti Kozlov, mnoho bíle oblečených dívek a školní mládež. Pochod, který odsud následoval za zvuků hudby, byl dle dobového svědectví „dojemný a povznášející“. Kolem desáté hodiny začínala polní mše, která byla celebrována farářem Wilhelmem Sirtlem za asistence bochovského kaplana na návsi pod kostelem. Venkovní oltář byl zhotoven z malých smrčků a větví a ozdobený březovým křížem, vše doprovázela hudba. Po čtení z evangelia vyslovil farář ve jménu obce navrátilcům dík a přivítal je pozdravem, vzpomínaje přitom padlé a pohřešované. Poté vystoupil kozlovský mužský pěvecký spolek, který přednesl pod vedením řídícího učitele Wenzla Fechtera dojímavý smuteční sbor. Když slavnostní mše skončila (při závěrečné modlitbě byl vydán rozkaz ke střelbě z hmoždíře), pronesl nadporučík Kalinka ze Svinova proslov k válečným druhům a věnoval také posmrtnou vzpomínku padlým kamarádům. Tuto vážnou a zároveň citů plnou oslavu ukončil slavnostní pochod před nadporučíkem Kalinkou pod velením učitele Aloise Zörnera, poručíka v záloze.

Jedním z válečných navrátilců byl i Franz Josef Beer, předválečný kozlovský starosta. V té době vykonával funkci starosty Michael Rieß (čp. 49), který funkci převzal v roce 1919 od Ludwiga Laaba. Po volbách v roce 1923 se opět starostou stal Franz Josef Beer (čp. 25) a svou funkci vykonával až do voleb v roce 1931.

Politický život v obci i v celé farnosti se soustředil po většinu období tzv. první republiky kolem Německého svazu zemědělců (Bund der Landwirte). Tato agrární strana se ustanovila začátkem roku 1920, poměrně brzy překonala negativní postoj vůči československému státu a stala se součástí demokratické scény nové republiky. Hned v prvních parlamentních volbách získala přes 240 tis. hlasů (3,9%) a ve volbách v r. 1925 dokonce získala 8% hlasů, celkem 24 křesel v parlamentu. Také na Kozlovsku, kde zemědělství bylo dominantní činností, získala nová strana velmi mnoho přívrženců již od samého počátku svého vzniku. Víme, že např. v Telči byla místní organizace strany zakládána již koncem roku 1919, tedy ještě před jejím oficiálním ustanovením. V některých vesnicích na Kozlovsku pak dostával Bund der Landwirte při volbách až 100% všech odevzdaných hlasů a tento stav vydržel ještě dlouho do 30. let, kdy už se v jiných částech pohraničí stávala hlavní politickou silou Henleinova SdP.

Každodenní život vesnic býval zasažen i mimořádnými událostmi lokálního významu, jako byla v případě Kozlovska epidemie slintavky a kulhavky, která vypukla ve třech letech po sobě (1919-1921). Ve zdejší krajině to vyvolalo velký poplach, protože předchozí epidemii zde zažili před padesáti lety, takže prakticky žilo jen málo jejích pamětníků. Že podobná epidemie dovede zcela narušit a pozměnit běžný život obce, poznali místní obyvatelé i v roce 1938, kdy kvůli ní musela být zrušena připravovaná velkolepá oslava 50. výročí založení hasičského sboru.

Rok 1929 přinesl do Kozlova založení místní skupiny Německého kulturního spolku. Tento „Deutscher Kulturverband“ (DKV) byl založen roku 1919 v Praze jako právní nástupce Německého školského spolku. Šlo o přísně apolitický spolek, který podporoval vybavení škol, financování školních pomůcek a prováděl aktivní menšinovou činnost také poskytováním četných stipendií. Vznik jeho kozlovské pobočky inicioval Alois Zörner, který od r. 1927 působil na místní škole jako řídící učitel. V roce 1932 byla ještě založena místní organizace Synů vlasti ve světové válce, která byla jakousi náhražkou vojenských veteránských spolků, které byly po roce 1918 zakázány patrně z obavy, aby jejich existence nevyvolávala sentimentální reminiscence po bývalé monarchii. Tento spolek nebyl pouze záležitostí Kozlova, jeho 80 členů pocházelo z Kozlova, Mirotic, Pávic, Telče a Lachovic. Předsedou byl opět řídící učitel Alois Zörner (v té době byl mj. i předsedou dobrovolných hasičů a zpěváckého spolku), místopředsedou Anton Wufka, kozlovský starosta, zapisovatelem Robert Scherbaum (z čp. 42), ve výboru spolku byli dále Franz Weck, Franz Vohla, Karl Fritsch a Josef Kunz.

Nezapomenutelnou, i když smutnou událostí, která na okamžik do Kozlova přivedla obyvatele celé farnosti, ale i bližšího nebo vzdálenějšího okolí, byl pohřeb faráře Wilhelma Sirtla, který zemřel na podzim roku 1931 ve věku 58 let na náhlý záchvat mozkové mrtvice. Pohřeb se konal na zdejším hřbitově za masivní účasti farníků a 33 duchovních. Farář byl pohřben do hrobu ke své matce a doprovázel ho smuteční zpěv šestnácti v bílém oblečených školaček. Slavnostní proslov přednesl kozlovský rodák Franz Klement, působící v té době jako profesor na gymnáziu v Doupově.

Rok 1931 přinesl opět další změnu ve vedení obce. Novým kozlovským starostou se stal sedlák Anton Wufka (čp. 39), který nahradil dlouholetého starostu Franze Josefa Beera. Nový starosta netušil, že ve funkci, kterou bude vykonávat celých dlouhých 14 let, bude zároveň posledním kozlovským starostou. Ve své funkci skončil po zatčení v červnu 1945.

            Živé vzpomínky na padlé v první světové válce vedly k snaze o jejich zvěčnění formou nějakého pomníku. Po určitých sporech o formu a podobu budoucího památníku byl nakonec přijat návrh faráře Türka na osazení pamětní desky v předsíni kostela v přízemí věže, na které by byli zmíněni všichni padlí a nezvěstní občané farnosti. Návrh měl pozitivní ohlas a jeho realizaci provedl akademický sochař Anton Holey z Drahovic. Pamětní deska byla vysvěcena 15. ledna 1933 a nese jména všech padlých z kozlovské farnosti – tedy z vesnic Kozlov, Mirotice, Teleč-Dlouhá Ves, Pávice a Sovolusky. Chybí zde jména padlých ze Svinova, kde byl již dříve obětem první světové války zbudován vlastní pomník. Slavnostní odhalení desky a její posvěcení se stalo společenskou událostí, která byla oslavena s veškerou možnou důstojností, kterou tehdejší doba mohla přinést. Obřadu se zúčastnily hasičské sbory ze všech vesnic farnosti, slavnostní rámec zvýraznila i účast pěveckého sboru. Celkové náklady na pořízení desky obnášely 2.687 Kč a byly uhrazeny z fondu, který byl zřízen hned po válce právě za účelem vybudování pomníku a obnovy kostelních zvonů.

Obnova kostelních zvonů snesených za první světové války byla vyvrcholením snah o rekonstrukci kostela, která se již od konce války jevila jako velmi akutní. Údržba kostela bývala tradičně věcí a zodpovědností patronátního pána, což býval vždy majitel kozlovského statku a zámku. Vzhledem k častému střídání majitelů na přelomu 19. a 20. století došlo k zanedbání údržby, což se negativně projevilo zejména na stavu střechy, která byla velmi poškozená a zchátralá. Kvůli tomuto stavu podal již v roce 1918 farář Sirtl žádost o opravu k příslušnému zemskému úřadu, ta však nebyla vyřízena.

Po skončení války farář Sirtl svou aktivitu ještě znásobil. V roce 1925 se mu konečně podařilo vynutit příslib od tehdejšího majitele statku Ferdinanda Veverky, že celou záležitost vyřídí. Než se tak mohlo stát, změnil po krátké době kozlovský statek svého majitele, a když byl odprodán Franzi Löschnerovi, celá záležitost byla opět odsunuta. Následně byla v roce 1927 od státního památkového úřadu schválena na opravu střechy suma 40 tis. Kč, ale protože tyto peníze zatím nebyly uvolněny (k jejich vyplacení došlo až za dva roky), nemohl být žádný stavitel vyzván, aby zahájil práce. Od stavebního mistra Fischera ze Staré Role, rodáka z nedalekých Skoků, byl vyžádán předběžný rozpočet, který zněl na 50 tis. Kč, protože oprava se již měla týkat i části krovu a střechy nad sakristií. V létě 1929 byla konečně vyplacena polovina slíbené částky – 20 tis. Kč a na druhou polovinu ve stejné výši poskytl zatím půjčku klášter v Teplé. Církevní obec vybrala na podporu kultu částku 15 tis. Kč a sám farář Sirtl zřídil spořící fond, na kterém bylo téměř 10 tis. Kč. Práce na rekonstrukci vykonával stavební mistr Alois Pörner z Tašovic, který již koncem července provedl nejnutnější opravy a zastřešení šindelem. Shromážděné prostředky vystačily ještě k pokrytí nákladů na novou prkennou podlahu pod lavicemi a různé další maličkosti. Opravena byla také chátrající márnice vedle kostela. Práce byly ukončeny koncem září 1929.

Nové zvony tak byly vlastně posledním krokem, který bylo ještě třeba učinit. Tohoto úkolu se velmi dobře zhostil nový farář Georg Türk hned poté, co se mu podařilo prosadit osazení nové desky na paměť obětem války. Farář Türk disponoval fondem, zřízeným hned po válce právě za účelem pořízení nových zvonů a pomníku padlým. Na tento fond bylo získáno pomocí různých sbírek a dobročinných akcí zhruba 4 tis. Kč.

Z pěti zvonů, které původně visely ve věži, zbyl po válce pouze jeden. Na něj se prakticky denně zvonilo při každé příležitosti, což bývalo komentováno tak, že zvon oplakává ztrátu svých bratrů. Po válce obstaral farář Sirtl jeden nový malý zvon, který převzal většinu běžného denního vyzvánění. Všichni to považovali za určité nouzové řešení tím spíš, že zvony vzájemně nebyly sladěny, což při společném vyzvánění neznělo libě. Farář Sirtl však měl v té době velké starosti se zajištěním rekonstrukce střechy a celou situaci pokládal prozatím za vyřešenou, protože se domníval, že sehnat další finanční prostředky na zvony bude obtížná záležitost. Jeho nástupce farář Türk, který byl údajně velký znalec a milovník hudby, však byl přesně opačného názoru. Sám chodil osobně od domu k domu vybírat finanční prostředky na pořízení nových zvonů, rozesílal na všechny možné adresy dopisy s žádostí o peněžní dary, které mívaly někdy až netušený úspěch. Tak se na darech sešly prostředky, které pokryly náklady na nové zvony a na nové usazení starého zvonu, v celkové výši 10.224 Kč. Mezi nejštědřejší přispěvatele patřil prelát Pauly z Prahy (člen představenstva kapituly sv. Kosmy a Damiána, které patřily velké lesy na Mirotickém vrchu), který daroval 1.000 Kč, svinovský rodák prelát Anton Franz, člen svatovítské kapituly v Praze, který daroval 500 Kč stejně jako v Chebu působící prelát Anton Polz, rodák z Hlinče a profesor Franz Klement z Doupova. Faráři Türkovi se dále podařilo přesvědčit v rámci celé farnosti dvacet dva místních žen, které se díky svým finančním příspěvkům staly kmotrami nových zvonů. Navíc odkázala slečna Berta Nürnbergerová z Mirotic před svou smrtí na nové zvony částku 2.000 Kč. Za sebrané prostředky byl ulit a dodán firmou Rudolf Perner z Českých Budějovic jeden zvon o váze 353 kg a průměru 85 cm (nesl obraz Srdce Ježíšova a jména 22 kmoter) a jeden zvon o váze 152 kg a průměru 62 cm, který nesl nápis „Sankta Maria ora pro nobis“, obraz Matky Boží a jméno kmotry Berty Nürnbergerové.

Vlastní slavnost svěcení zvonů a jejich vyzdvižení na kostelní věž proběhla v neděli 14. května roku 1933. Zvony byly přivezeny na voze taženém čtyřspřežím a slavnostně ozdobeném jedlovým chvojím. Čtyřspřeží vypravili pan Schuldes z Telče a Alois Kunz (zv. Ostma) z Mirotic. Svěcení zvonů provedl svinovský rodák dr. Anton Franz, člen svatovítské kapituly v Praze. Ten byl ještě před obřadem uvítán slavnostní básní, kterou přednesla kozlovská školačka Josefina Donnertová. Slavnostní kázání ke zvonům pronesl redemptorista, otec Tinkl z Karlových Varů, který zde spolu se svým spolubratrem páterem redemptoristou Maierem konal misijní službu. Poté ke zvonům postupně přistupovaly jednotlivé kmotry, malým kladívkem je rozezvučely a každá pronášela krátký proslov. Následovala slavnostní báseň přednesená Annou Kluppovou z Pávic, dvanáctiletou žákyní zdejší školy. Ke všemu hrála hudba a slavnost rámoval svými písněmi mužský pěvecký sbor. Radost ze slavnostní akce nikomu nezkazil ani celodenní vytrvalý a silný déšť. Po skončení slavnosti byly zvony vyzdviženy na věž a připevněny. Večer se pak poprvé slavnostně rozezněly krásnými tóny. Bohužel ani těmto zvonům nebylo dopřáno vykonávat svou funkci dlouhou dobu. Za necelých deset let je postihl stejný osud, jako jejich předchůdce a tak dnes visí ve věži opět pouze jeden osiřelý zvon, který jediný přežil obě světové války.

Míra významu různých událostí ve vesnici je vždy proměnlivá a závisí na dobovém vnímání. Pro místní obyvatele byla jistě důležitá a významná i taková událost, jakou bylo zakoupení nové motorové stříkačky, kterou si místní hasičský sbor pořídil v roce 1936. Své premiéry se stříkačka dočkala o Svatodušních svátcích roku 1937, kdy byla nasazena při hašení požáru usedlosti čp. 6 v Pávicích, jejímž majitelem byla rodina Weigertů.

Mezitím se rozjitřené politické poměry třicátých let minulého století, jež negativně ovlivnil nástup a vítězství nacionálních socialistů v sousedním Německu, postupně projevovaly zvýšeným napětím a animozitou mezi česky a německy mluvícím obyvatelstvem mladé republiky. I když poměry na Kozlovsku byly nepochybně klidnější než v průmyslových oblastech, které byly jednak více zasaženy hospodářskou krizí a které nebyly národnostně tak homogenní jako zdejší krajina, můžeme předpokládat, že vliv národně-socialistických idejí, který sem postupně stále silněji zasahoval i z nedalekých Karlových Varů, začal působit a ovlivňovat názory zdejšího obyvatelstva.

Jak jsme již uvedli, Kozlov ani další vesnice ve farnosti neměly prakticky žádnou českou menšinu. V Kozlově působil pouze správce statku, JUC. Rulík, jehož rodina zde zastupovala český živel. Ani on, ani nikdo z jeho německých sousedů neměl důvod k vytváření a šíření vzájemných antipatií a zdá se, že správce Rulík byl mezi místními poměrně oblíben a byl jimi respektován. Ostatně se jednalo, dle svědectví pamětníků, o velmi příjemného pána, který rád užíval společenského života a svým založením byl spíše bonviván, který rád trávil volný čas společenským životem v různých lázních, v oblibě měl zejména Poděbrady. Kromě správce Rulíka, jeho ženy a synovce Zdeňka, kterého vychovával, žila v Kozlově jistá paní Trsková, která zde vlastnila trafiku. Byla rozvedená a její dcera Jiřina Moravcová navštěvovala zdejší školu. Těchto pět osob představovalo do r. 1938 veškeré česky hovořící obyvatelstvo v Kozlově a jeho nejbližším okolí.

Ohlasy vnějších politických vlivů můžeme pozorovat na rostoucím vlivu a rozšiřujícím se počtu politických stran na Kozlovsku působících. Víme, že již v roce 1937 se zde, kromě tradiční strany Bund der Landwirte, exponují ještě Sudetendeutsche Partei Konráda Henleina a Sozialdemokratische Partei. Minimálně do roku 1938 však přetrvával dominantní vliv agrárního Bund der Landwirte. Tato strana se pak vlastně sama zahubila, když pod vlivem nacionalistického směru, který v ní prosazoval Gustav Hacker, prosadila v tomtéž roce své sloučení se Sudetendeutsche Partei.

I v Kozlově samotném se s postupem doby začali objevovat exponenti a horliví propagátoři národně socialistických idejí. Jejich nejvýraznějším reprezentantem byl kozlovský starosta Wufka a jeho manželka. Zdá se, že osoba starosty představovala vzorový příklad konjunkturalisty, který se snaží využít jakékoliv příležitosti k zvýšení významu své osoby a vylepšení své osobní majetkové situace. Jeho snahy ovládnout místo pokladníka v místním záložním spolku si ještě připomeneme v jedné z dalších kapitol knihy. V žádné z okolních vesnic se podobný „horlivec“ nevyskytoval. Působení nacistické propagandy však postupně ovlivnilo většinu obyvatel, kteří až na nečetné výjimky vytvořili onu známou šedou zónu, která pomáhá expanzi ideologií svým tichým souhlasem případně nebráněním jejich dalšímu šíření.

Napětí v pohraničních oblastech republiky stále narůstalo. Zdá se, že ve zdejším regionu byla situace nejdramatičtější v Karlových Varech, kde se protesty obyvatel proti republice staly velmi masivními a intenzivními. Vesnická komunita v regionu se v tomto směru nijak neprojevovala, zde nebylo prakticky proti komu brojit. V září 1938 vyšlo nařízení úřadů, podle kterého musely být odevzdány všechny zbraně včetně loveckých a navíc i radiopřijímače, což byl artikl, který se ve vesnici, kde zatím nebyla zavedena elektřina, jistě nevyskytoval. České četnictvo za tím účelem začalo provádět domovní prohlídky. Ve zdejší oblasti se jejich častým cílem stával Kozlovský mlýn. K žádnému zatčení osob ale nedošlo, pokud četnictvo po někom pátralo, vždy se podařilo dotyčným utéct do lesů.

Po zářijové mobilizaci se v noci objevily v Kozlově autobusy s vojáky československé armády, kteří přenocovali ve zdejší škole. Místní obyvatelé to vnímali jako reálnou hrozbu vypuknutí války. Ráno tito plně vyzbrojení vojáci odpochodovali a obsadili návrší mezi Toužimí, Kojšovicemi, Pěčkovicemi a Mirotickým vrchem, na kterých budovali opevněné pozice. Pomáhat jim v tom měli místní obyvatelé, z každého domu měla být určena jedna osoba. Řada vesnic ale veškerou pomoc sabotovala a na bránění republiky neměla žádný zájem. Tento stav trval do 29. září, kdy se jednotky československé armády nikým neobtěžovány stáhly zpět.

Krátce na to opustila Kozlov i rodina správce statku a zámku Rulíka a trafikantka Trsková s dcerou. Malý nákladní automobil, kterým všichni odjížděli, neušel pozornosti některých místních nacistů včetně manželky starosty Wufky, kteří ho vyprovázeli házením kamenů. Z vozu se ozývalo volání: „My se vrátíme...“

Po odchodu posledního nájemce kozlovského statku a jeho rodiny se stal Kozlov vesnicí obývanou pouze německy hovořícím obyvatelstvem. Přičlenění zdejší krajiny k Velkoněmecké říši znamenalo pro všechny změnu státního občanství a přechod pod jurisdikci jiného státu. Obecně převládalo nadšení, spokojenost a názor, že vývoj událostí zabránil nové válce. Nikoho jistě ani nenapadlo, že se ocitl na počátku poslední kapitoly dějin německého obyvatelstva v českých zemích.